V danou chvíli jsem se tomu pouze zasmála, protože já (o čemž jsem byla přesvědčená) nejsem vyhraněný typ. A to ani dobový ani polohový (snad ale pohodový).
„Já nejraději píši od 5 do 7 hodin ráno,“ informoval nás René.
„Já píšu furt a nejlíp mi to de v noci. Od půlnoci do dvou do rána,“ hlásila má přehnaně aktivní spolužačka.
Já šla do kolen. Z obou informací. NIC – opakuji a podtrhuji NIC (možná někdo) – mi nestojí za to, abych ošidila drahocenný spánek. Vždycky jsem byla spavá. Večerní uléhání rovná se pro mne nejkrásnější část dne. Poslední 4 roky (to to letí) si tu nejkrásnější část dne moc nevychutnávám. Nestíhám. Usínám během přikrývání. Někdy v půli věty. No takže ani kvůli mému pisálkování si nebudu dávat budíka nebo ponocovat.
Můj styl psaní je velmi chaotický.
Píšu prostě ve vzácných chvílích, kdy mě něco napadne a zároveň je to možné i zapsat. Třeba tento článek jsem načmárala obyčejnou tužkou ve stoje, opřená o kuchyňskou linku s batohem na zádech s cca 5 kilovým nákupem (ty dvě igelitky jsem si ale položila).
V autě mne totiž napadl námět na kapitolu knihy. Běžela jsem s nákupem domů. Vytáhla jsem svůj retro kroužkový blok, který jsem si o svaťáku (a opět: to to letí) vylepšila několika samolepkami, které neodpovídaly mému tehdejšímu věku. Natož nynějšímu. Ale tak nějak ten Bart Simpson a Sport Billy k tomu bloku patří. Mají tam své místo. A tak je tam nechám. Je to jeden z mála předmětů v naší domácnosti, který ještě nepoznal nenechavé prstíky těch dvou malých lidí, jež tu s námi sice žijí relativně krátkou dobu, ale i přesto převzali nadvládu nad veškerým inventářem, potravinami (hlavně obsahující želatinu a cukr), osobním neosobním počítačem, harmonogramem, tv programem, mým XY.kilogramem nadváhy – prostě vším. (Prosím vás! Samozřejmě to přeháním. Když spinkají, tak si klidně MOHU pustit mnou zvolený tv program či zasednout k počítači :) ).
No a po rychlém zapsání nápadu do notýsku, který nám byl na kurzu doporučen pořídit a po té stále nosit při sobě právě pro případ zapsání jakéhokoliv nápadu, myšlenky či větičky, který jsem vzorně pořídila a po té stále zapomínám doma a než se k němu dostanu, tak je myšlenka v ... tahu (Prosím vás, nemyslete si, že jsem totálně vygumovaná a neudržím myšlenku. I když tento pocit někdy mívám. Jenže já ho mít mohu. Vy si to o mně myslet nesmíte! ;o)), jsem chňapla po již zmíněném retro kroužkovém bloku s potřebou něco napsat. A nejen touto potřebou. To znamená, že tento článek jsem začala psát s velkou potřebou psát, v kuchyni ve stoje se skříženýma nohama (díky malé potřebě) s batohem na zádech. A ze strachu, aby mne neopustila myšlenka, jsem ten záchod málem nestihla. Byla jsem doma sama. Ticho. Prosim Vás, já vím, že po mém článku Mateřská dovolená je překlep mě mnozí považují za Krutomatku, která nazývá své děti Zombie a nikdy si je (dle některých názorů z diskuze) neměla pořizovat. Ale je to jinak. Já své děti a většinou i manžela miluju (jako většina matek a manželek), ale i přesto si od nich (od všech) ráda odpočinu. Samotu moc ráda nemám, ale TICHO. Ticho miluju. Když jsem sama doma, tak si nezapínám TV, ani rádio, ani digestoř. Jen v tichu mohu číst. Jen v tichu mohu psát. TICHO. TICHO. TICHO.
Decibely hluku
To ticho znásobí
Minulo sa ticho
Nie sú zásoby
Môžete ho zohnať len pod rukou
Nádherné ticho hôr
Výberové ticho so zárukou
Získa ho kto príde skôr
Reklamu na ticho
Ten súčasný hit
Krásnym tichom z dovozu
Naplňte svoj byt
(část písně skupiny Team – Reklama na ticho)
Shrnutí: Jsem denní chaotický pisálek s velkou fixací na ticho.
Jo a René, jsem brado-čelový typ.
