„Hmm, tak to nemůžu!“ pomyslela jsem si zklamaně. A ještě zklamanější jsem byla, když jsem je viděla po návratu. Záviděla jsem. Všechny byly nadšené. Všechny si tykaly. Brebentily. Vtipkovaly. Prostě parta. Já chci takyyyy! Béééé! „Další zumba-víkend plánujeme na září!“ oznámily Týna s Janou. „A já taky pojedu! A jestli si to doma neprosadím, tak jsem mrtvá Starostová!“ Doma jsem očekávala námitky typu: „Ses zbláznila? A to mám hlídat SÁM dvě děti? Navíc TY NAŠE děti s pozůstatky nedůsledné výchovy jejich matky? Tak na to zapomeň!“ A přišlo: „Jo? A kdy? V září? OK. To není problém.“ „Wow!“ Opět mě můj muž mile překvapil. Super!
Na další lekci jsem se závazně přihlásila. A obratem jsem uhradila zálohu. Nejspíš jako první. Pospíchala jsem, aby si to někdo od nás náhodou nerozmyslel. (Tím někým nemyslím jen manžela ale i sebe.)
Těšila jsem se jako blázen. 2 dny a 2 noci sama za sebe. Byla jsem z toho celá bez sebe. Já si odpočinu od dětí. Děti si odpočinou ode mne. Užijí si víkend s tatínkem plný maminkou odpíraného nezdravého jídla, jako jsou buřty, kila bonbónů, cukrová vata atp. Nikdo je nebude zbytečně brzdit v hraní, které není, ale mamince připadá tuze nebezpečné. Nebudou si čistit zuby. Spinkat půjdou až hooodně pozdě. A možná ochutnají i pivní pěnu. Prostě absolutní anarchie, za kterou tatínka milují. A mamince dá pak hrozně práce vrátit dětičky trošku do latě.
Představovala jsem si, že strávím zdravý víkend v přírodě se zumbou a možná sklenkou vínka. Tak z tohoto omylu mne vyvedly již na „soustředění“. „Soustředění“ říkám jednomu čtvrtečnímu večeru, kdy z důvodu rekonstrukce fitka byla lekce zumby přeložena na detašované pracoviště a to do nedalekého restaurantu. Výborné! Domů jsem dorazila o půlnoci se seznamem věcí, jež budu NUTNĚ na zumba-víkendu potřebovat. Čekali byste cvičební úbor a dobrou obuv? I já. Tak ne! Na seznamu jsem měla: alkohol a deku na dlouhé noční vysedávání. Aha! Takže ZDRAVÝ si škrtám. Zůstává VÍKEND V PŘÍRODĚ SE ZUMBOU.
Nadešel den „D“!
Zabalila jsem svým dvěma potomkům na ten víkend spoustu věcí. (Jen tak mimochodem, já jsem si v neděli přivezla víc špinavého prádla než oni tři dohromady.) Pojedou s tatínkem karavanem na Šumavu. „Huaa!“ volaly obě děti. Žárlila jsem.
Odvezla jsem je všechny tři do Lhotky u Mníšku p.B. Odkud odjížděli ještě s jedním odvážným tatínkem a jeho synkem směr Šumava.
Po jejich vyložení jsem vlítla ještě do Penny marketu v Mníšku, abych zakoupila bod A ze seznamu. Deku jsem si vezla z domova. K bodu A jsem přidala dle doporučení spolucvičenky Kláry (dále jen Dobrá duše) ještě nějaké laskominy. Stánek v našem cvičebním areálu zavírá v 22 hod a co když mne přepadne mlsná či žravá? Vše jsem brala ze zvyku matky dvou dětí po dvou. V košíčku jsem tedy měla 2 lahvinky Lambrusca, dvoje chipsy, 2 čokolády atp. Nečekaně jsem tam potkala svou dlouholetou kamarádku, kterou má přítomnost v tamní sámošce dost překvapila. Chtěla jsem jí to vysvětlit a povídám: „Já jsem sem vezla Radka s dětmi a teď si nakupuji pár věcí na zumba-víkend.“
Její pohled sklouzl do mého košíku. Vypadala ještě zmateněji. „To mám, abych tam náhodou nezhubla!“ vysvětlovala jsem obsah vozíku a sama se zasmála vlastnímu vtipu. Odchvátala jsem zaplatit a hurá zpět do Prahy, kde jsem měla sraz s mou parťačkou na víkend- mou nejmilejší sestřenicí, co mám (mám jen jednu :). Při čekání na Smícháči na mne padla únava. 3 týdny se peru s chřipkou a ne a ne se jí zbavit. „Co kdybychom zůstaly doma a nikomu to neřekly?“ Navrhla jsem sestřence, která se od srdce zasmála, poněvadž pochopila mé volání o pomoc jako žert. Ok. Hecla jsem se a vyrazily jsme.
Vyjížděly jsme v čase, kdy už dle instrukcí měl být nástup v Rekreačním a sportovním středisku ve Zbraslavicích. A nás čekalo ještě zhruba 100 km. Dochvilnost nikdy nebyla má silná stránka. Nicméně jsme dorazily tak, že jsme krásně stihly první lekci zumby. A k naší cti připisuji to, že jsme nepřijely poslední.
1. Hodina zumby byla v tamní tělocvičně a bylo narváno. 38 kusů. A že jsme kusy! Bylo to super! Všechny jsme se usmívaly. VÍKEND = VELKÁ DÁMSKÁ JÍZDA!
Mno, dámská! Účastníkem se stal i muž, jenž byl pravděpodobně přizván jako dvorní fotograf zájezdu. Svého úkolu se ze začátku zhostil velmi nadšeně a intenzivně. Fotil furt. Čímž mne – stydlína – na první lekci dost rozhodil. Jeho fotografické stanoviště bylo asi 3 metry před mou značkou (Děvčata na značky!). Jeho fotografování dávám tedy za vinu to, že jsem ani jednu sestavu neodtančila bez chyby. (A čemu to připisuji na jiných hodinách?)
Po cvičení a očistě těl následovalo příjemné posezení se sklenkou, jež se někomu dosti protáhlo. Vykecávala jsem se tam do dvou. A tou sklenkou mi protekla lahvinka. „No nic! Zítra půjdu spát mnohem dřív! A alkoholu se nedotknu!“ Slibovala jsem si. (Ach jak jsem bláhová!)
Druhý den dopoledne byla tělocvična opět plná. „Jsme hrdinky!“ Říkala jsem si. Na programu byla pro mne neznámá PORT DE BRAS. Takové spojení strečinku a baletu. Nic náročného, takže jsem to zvládla. Anebo jsem to dělala blbě, že mi to nepřišlo náročné.
Další cvičení mělo být od 14 do 16. Dvouhodinovka zumby.
Po obědě se ze mne začaly vytrácet zbytky energie. „Půjdeme do lesa na dříví na večerní táboráček!“ „Výborně! Pohyb mě probere!“ Ano, na chvíli jsem se skutečně probrala a to díky vzteku na sebe sama. Jsem šíleně nešikovná. Dokázala jsem si jednou větví odřít ruku a o druhou se přerazit a píchnout se jí do nártu. Málokterý dospělý se umí takto sám „zmrzačit“. „Probůh, já vychovávám a dohlížím na dvě děti? A sama jsem takhle „šikovná“? Snad geny šikovnosti zdědily po Radkovi.“ 38 žen tahalo poctivě dříví a náš dvorní fotograf nesl v jedné ruce lahváče, v druhé aportovací klacík pro Yorkshira, v koutku pusy cígo a šněroval si to přes fotbalové hřiště směrem k ohništi. Ještěže jsme měly sebou chlapa!
Plánovaná dvouhodinovka zumby v tělocvičně byla na přání nejmladších účastnic zájezdu přeplánována ven a pro parné počasí zkrácena na hodinku (Počasí nám skutečně ten víkend přálo.) Nejlepším místem se zdálo fotbalové hřiště. Byl to mimo tělocvičnu jediný plac, kam se vešlo 38 cvičenek. Potila jsem se ještě dřív, než jsme začaly cvičit. Bylo to parádní. Až na to, že jsem si několikrát zvrtla kotník o drn a čoud z táboráku, který plápolal nedaleko nás, mi připomínal, že můj žaludek nevydrží všechno a že jsem mu dala včera dost zabrat. Asi po 50 minutách se k nám přidala 4 asi 10tiletá děvčátka. Byly tam na škole v přírodě. Holky (Jana s Týnou ) je vyzvaly, aby si stouply dopředu, aby viděly. Cvičily senzačně. Dokonale na poprvé vystřihly sestavu na Rickyho Martina, kterou já jsem si k velkému pobavení mého muže doma několik večerů nacvičovala před zrcadlem a i tak je to hrozný. Chytaly se na všechno. Vypadaly ladně. Já už pak cvičila podle nich. Fakt byly super! Dojatě jsem na ně koukala a říkala si, že bych si přála, aby takhle šikovná byla i naše Jáňa. Její točení a hopsání mimo rytmus zatím nasvědčuje tanečnímu talentu po mamince. Ale abych nebyla jen sebekritická, tak ani tatínek není zrovna Fred Aster.
Zpět!
Hodinka na hřišti se nám protáhla na hodinku 20 minut. Vynikající výkon! Nás všech. Následovala sprcha. Večeře. Svářák pro zahřátí. Po setmění se pěkně okosilo. Svařáček příjemně zahřál a poněkud rozpustil mé předsevzetí, že půjdu brzy spát. Přesunuly jsme se k našemu táboráku. Holky (Týna s Janou) pro nás přivezly asi tisíc buřtů a vše, co k tomu patří. Jsou to zlatíčka. Dohlížely na naše spalování kalorií i jejich zpětné doplnění. Večer probíhal v klídku a pohodičce. Seděla jsem tam spokojená. Napapaná a příjemně unavená. Přemýšlela jsem o tom, jak se ten zájezd povedl. Že holky (Janča a Týnka) dokázaly stmelit partu ženských a holek, které by se asi nikdy spolu nebýt zumby a holek nespřátelily. Nikdo se tam nepohádal. Fakt se to povedlo. Děkuju holky!
V tomhle mém rozjímání mě vyrušila píseň Ty, kdo ses v lednu narodil, povstaň. Všichni narození v lednu povstanou a vyžahnou celičký obsah své skleničky a pak následují další měsíce. Když přišel na řadu můj březen, tak mi Dobrá duše naplnila můj připravený téměř prázdný pohárek až po okraj vínem. Výborně! No, nevyexovala jsem ho! Nedokázala jsem to! Tato píseň je veliký urychlovač opíjení. Po té následovala kolektivní hra Přijela babička z Ameriky! Přiznávám, že nesnáším organizovanou zábavu a tyto hry. Málem jsem z toho omdlela. Ale víno se postaralo o můj stud a já se ve finále bavila. Ta Bába si přivezla takových nesmyslů. Třeba na co potřebuje hulení a robertka? No, byla to sranda. Bavila jsem se tak dobře, že spát jsem šla fakt brzy. Brzy ráno. Ve dvě ráno jsme uhasily oheň vínem a do čtyř do rána ještě s Dobrou duší žvanily pod pergolou.
Druhý den mi bylo nedobře. Nevyspalá. Žaludek na vodě. Prostě matka po 4 letech na výjezdu bez dětí a manžela. Snažila jsem se dohnat všechno najednou. Blbost! Poslední hodinu zumby jsem nedala. Domů jsem se vrátila zhuntovaná. Týden se z toho léčila. Ten víkend mě zničil a prospěl zároveň.
Bude-li možnost, pojedu zas!
