No, tak prostě po dodatečném dovezení připojovací tyče (věrní čtenáři rozumí), jsme byli opět připraveni na výlet na kole.
První malilinkatý (normální kolista by to považoval za pouhý přejezd z domova do restaurace) byl pro mne výletem se zážitkem. Jeli jsme opravdu kratičkou trasu (5 km) po velmi lehkém terénu. Cílem byla hospoda s odměnou - tatarák pro rodiče a něco dobrého a nezdravého pro děti – hranolky s obrovskou louží kečupu (Fuj, to jsi matka? Chudáci děti! Že se nestydíš!). Děti si tam hrály na hřišti, které moudrý restauratér vybudoval na zahrádce. Krom našich dětí tam dovádělo dalších 7 prcků. 3 z nich – holčičky (věk odhaduji na 1,5; 4;6) tam byly s jednou jedinou maminkou. A ta maminka byla pro mne ten zážitek. Byla to Maminka s velkým M. Přirozeně hezká, štíhlá, vysoká žena. Velmi klidná a trpělivá. A navíc strašně milá – celou dobu se usmívala. V poklidu přecházela od jedné dcerky ke druhé a třetí. Pomáhala jim na houpačku, na klouzačku, na schůdky atd. a střídavě s nimi konverzovala česky a pozór - francouzsky. Po telefonátu s manželem odešla zaplatit. Dcerky si v klídku dál hrály. Ta nejmladší tedy využila bezdozoru a jala se prozkoumat popelník. Nebylo tam nic závadného a tedy zábavného. Po zaplacení se všechny bez odmlouvání, pláče, zvyšování hlasu odebraly domu. Žádný chaos, nervy ani řev. Úžasné! Ono to fakt existuje! Pozorovala jsem je v úplném tranzu. Probral mě z něj až Toník, který mi podával hodně očesnekovanou topinku a velmi vážně mi sděloval svůj objev „Mami, tohle není doblota!“. Pohled mi sklouzl na Jáňu, která seděla hrdě vedle svého otce. Tvářila se strašně dospěle (není jí ani rok a půl) V každé tlapce hranolku. A co to má s těma rukama? Má rukavice? Červené? Ne to je ten kečup, do kterého si hranolky vehementně namáčí. Až po zápěstí. Stejný odstín má i na obličeji a bundičce. Prolínají se se skvrnami od nanuku. Princezna! Ale co? Hlavně že jsou děti spokojené.
Na neděli nám manžel naplánoval výlet trochu delší. Krčským lesem. Z Chodova do Krče. Opět nenáročná trasa. Vhodná i pro důchodce. I když ty jsme potkávali na těžší variantě - v protisměru. Do kopce. My tedy jeli stezku pro děti a Olču. Výlet proběhl bez úrazu. Asi hlavně proto, že jsme byli rozděleni do skupin. A to skupina A – Olča a kolo a skupina B – Radek na kole s Toníkem v sedátku a přípojným vozíkem s Jáňou. Toto zajistilo dostatečné zbrždění Radka a bezpečí dětem. Já měla co dělat sama se sebou a tím vehiklem. Jsem ostuda. Třeba doufám, že nikdo neviděl můj rozjezd do kopce. Nešlo to. Potupně jsem si přešla na rovinku. Jeden přejezd přes sjezd z dálnice jsem kolo opět trapně převedla. Ale až na jeden kopeček, kde jsem si špatně přehodila jsem vše vyjela a sjela. To je mé osobní vítězství. Na tý louce zelený jsme se nadlábli. Starosťátka nakrmila zvířátka ve výběhu a pohrála si na úžasném hřišti. Tímto děkuji všem restauratérům, kavárníkům, hoteliérům či pumpařům, kteří investovali do bezpečných a zábavných dovádědel pro děti. Je to super. Pak už jsme se jen „sklouzli“ k hotelu Chateu St.Havel. Tam jsem s dětmi a euforií, že to mám za sebou, pohodlně ve stínu na dětských prolézačkách počkali na Radka, který se vrátil na Chodov pro auto. Přijel. Nasadil kola na zahrádku. Já děti do sedaček a vyjeli jsme. Já zatoužila po kávě. A můj zlatý manžel mi chtěl vyhovět. A to hned. Proto sjel u pumpy, u které je Mc Donald. Radím, což „miluje“: „Šipka k Mc Donaldu byla do leva.“ „Prosim tě, neuč orla lítat! Víš kolikrát už jsem tady byl?“ V tu ránu rána a kolem auta prolétlo cosi zeleného. Toníkova cyklosedačka. Mc Drive! A my tam vjeli s kolama na střeše. Oba jsme dokázali na vzdálenosti cca 500 metrů zapomenout, že máme na střeše kola? Z místa řidiče se ozvalo peprné zaklení. Vystoupila jsem a pro kávu si došla k pultu. Dusila jsem se smíchy. Čekala jsem, že buď u pultu dostanu vynadáno a nebo tam narazím na smějící se spřízněnou duši. Nic! Jsou zvyklí. Nás nemyslících je zřejmě víc! Po návratu do vozu mě uvítal Toník: „Ty voe! Já na to seu!“ A tato věta mu bohužel zůstala v jeho slovníku. A patří mezi jeho nejoblíbenější a pronášené nejhlasitěji a na místech, kde je nejvíce lidí – hřiště, supermarkety atp.
Takže jsme obohaceni o novou průpovídku a trapné pocity na veřejnosti. A zároveň jsme chudší o částku, „vysolenou“ za novou cyklosedačku.
Nemyslíš - zaplatíš!
