Začal květen. Měsíc lásky. Všude všechno kvete. Sluníčko svítí. Nádhera. Balzám na duši. Jak na čí. Všechno je veselejší. Snadnější. Například nemusím děti navlékat do 15 vrstev oblečení, které se musí překrývat tak, aby nevznikl otvor a nevnikl mráz. Už se nemusím nervit s oblékáním rukavic na titěrné a absolutně nespolupracující dětské prstíky. A jsem klidnější? Ne!!! Jaktože se po ulicích nepohybuji s přešťastným úsměvem na tváři, ale běhám s kočárem a svolávám své děti hlasitými pokřiky, na které reaguje kdekdo krom mých dětí. Někdy mne napadá, zda nejsou hluché a já blbka, která si toho nevšimla. Vyrážíme do ulic. Veliká zkouška nervů. Toník na odrážedle a Jáňa na plastové motorce. Každý jiným tempem. Někdy i jiným směrem. A já trnu. Minule se ke mne připojila nějaká paní a trnuly jsme v tandemu. Což nijak nepomohlo. Většinou nevydržím a motorku zabavím, batole upevním do kočáru, následuje řev, který se stupňuje a vybrnkává nějakou melodii na mé našponované nervy. A k tomu se s nadšením pravidelně připojí druhý zdatný „nervobrnkač“. Za vřískotu přicházíme na hřiště, kde je chvilku klid, než si děti všimnou houpačky, na kterou chtějí oba najednou plus několik dalších děti. Ta houpačka je tam za trest. Když překleneme tuto krizi a děti se zaberou třeba do hry na písku, je to taková Chvilka klidu za odměnu, která je zapalceny další scénou při odchodu. Za vřískotu odcházíme z hřiště. Doma jekot, že chtějí „ham“ a to okamžitě. Jinak do minuty zemřou hlady. A takhle nějak je naplněn celý den.
Děti jsou strašně hlučná havěť, která nemá žádný vypínač.
„Jsou v tom nejkrásnější věku. Jsou nejroztomilejší. Na to budeš ráda vzpomínat.“ Slýchávám od jejich babičky. Tak ale kde je to štěstí a pocit euforie? Pokaždé, když si jen pomyslím, že ta mateřská není tak špatná, tak dostanu nějakou „ťafku“ ve formě obrovského hysterického záchvatu a řevu. A těchto ťafek dostávám denně velikou dávku. A místo toho, abych se díky tomu množství stávala vůči dětskému řevu imunní, tak naopak se u mne začala projevovat jakási alergická reakce. Já se ježím. Jakmile zaslechnu dětský pláč (zřejmě jsem v pokročilém stádiu, protože reaguji na křik i cizích dětí) sevře se mi žaludek a naskočí mi husí kůži. Očekávám brzy i tik v oku. Pokud mé děti nedosáhnou svým řevem svého, přistoupí k variantě Koule na noze. Tzn. že mě obklíčí a je jim jedno, že právě přenáším třeba hrnec s vařící vodou a tím, že mě nečekaně bafnou za nohu a já se nejen leknu ale i zavrávorám, se z toho stává životu nebezpečná situace. Každopádně docílí svého – mají mou pozornost!
Následují mě všude. Když se před nimi uklidím např. na toaletu, jsou tam za pár sekund za mnou a pak se všichni 3 mačkáme na mini panelákovém hajzlíku. Jáňa to „vopepří“ ještě vymotáním poloviny role WC papíru. Tonda mě kamarádsky plácne WC štětkou. Skutečně pohoda! Proč se tam nezamykám? Protože jsme schovali klíče. A to po té, co Toník klíč uzmul a poté uzamkl nic netušícího trůnícího tatínka. Byli tehdy sami doma. Tak tatínkovi nezbývalo nic jiného než vyrazit dveře. A to se vyplatí!
Někdy na ty prcky koukám, jak se ke mně blíží a mám pocit, že jsem se ocitla v hororu a blíží se ke mne zombie. Jáňa zombii dost věrně připomíná i tou svou klátivou batolecí chůzí. „Těm neuteču!“ říkám si.
„A ty máš jako nějaké nervy?“ ptá se mne manžel, když si stěžuji, že už nemůžu a že potřebuji na chvíli být sama bez dětí. I bez něho. Jen já. Ono to pro něj asi fakt musí být nepochopitelné. Na co si stěžuju? Od čeho si potřebuju odpočinout? Chodím spát dřív než on. Asi o 10 minut. :) Když odchází do práce, ještě spím. Když se vrací z práce, je tu bordel jak v tanku. To si vysvětluje tak, že neuklízím, protože celý den trajdám s dětmi po hřištích, baby hernách, po kamarádkách. Po obědě, když jdou děti spát, tak mám přece čas a klid. Dyť jsem na dovolené. Prostě ten nápor na nervy není vidět. To, že mě v noci probudí každé Janino kňournutí, není vidět. To, že mě obnoc volá Toník, protože se mu něco zdálo a já pak nemohu hodinu usnout, není vidět. Hrozné je, že skutečně není vidět, že se u nás uklízí. Po nakrmení dravé zvěře je kuchyň zralá na rekonstrukci. Když usnou, snažím se to dát trochu do pucu a ono to po jejich vzbuzení zas není poznat. Marná práce, která se musí dělat. 100x nic umořilo osla. 100x neviditelno umořilo mámu. Mohla bych denně manželovi večer vyjmenovávat, co všechno jsem udělala a není to vidět, kolik decibelů křiku jsem vyslechla, kolikrát jsem pofoukala, potulila, pochválila, co jsem zařídila atp. Ani jeden z nás by to nechtěl. Já na to nemám sílu a on by to nepochopil. To si musí člověk zažít, aby pochopil, co je mateřská dovolená.
Kolikrát jsme se s kolegyněmi Matkami smály tomu termínu Mateřská dovolená. Nemá to nic společného s dovolenou pracovní. Podle mne je to překlep, který desetiletí nikdo neopravil. Mělo to být Mateřská dovolení. A bylo tím myšleno, co všechno máma svým miláčkům dovolí, aby měla chvilku klidu, který zaplatí tím, že výsledek toho dovoleného uklidí, opraví, prostě zlikviduje. Určitě to měla být MATEŘSKÁ DOVOLENÍ. Když to dávali do tabulek, tak to chybně přečetli a tak máme MATEŘSKOU DOVOLENOU. Soudný člověk by to tak nenazval. To musí být omyl.
A navíc tím mystifikují budoucí prvorodičky a partnery rodiček, že se jedná o jakési prázdniny. Prázdné období to rozhodně není. I Když na konci některých dnů se prázdně cítím. Na konci některých dnů nevím ani, zda děti miluji nebo nenávidím. Nevím, zda má výchova je správná. Nevím, zda jsem příliš přísná nebo naopak měkká. Nevím, jestli to s péčí přeháním anebo jsem lajdák. Na konci některých dnů nevím prostě vůbec nic. A najednou mi tečou slzy, protože už prostě nemůžu. Pak příjde Toník a překvapeně na mě kouká „Ty blečíš? Jo?“ Ručičkou rozmázne slzy a povídá „Neplakej!“ Vyleze mi na klín. Obejme mě a řekne: „Neboj!“ A v tu chvíli vím vše, co potřebuju. Mám štěstí, že mám dvě zdravé krásné děti a že je miluju. A že jsem úplně blbá, že jsem o tom vůbec pochybovala.
Být mámou je strašně těžké, nevděčné, vysilující, časově neomezené, hormony přesycené, ústupky prošpikované poslání, které je honorované pocitem štěstí, jež dostáváme po troškách, abychom se z toho nezvencly. Kdo nezkusí, nepochopí.
