Mohla bych se teď rozepsat o dvojnících jako je třeba moje kosmetička (3 roky jsem u ní nebyla, takže moc MOJE není) vypadá jako Lenka Filipová. Dokonce svému tehdy teprve budoucímu muži byla jako Lenka Filipová představena. A on tomu skutečně celý ten první večer věřil. Anebo naše teta Březinka vypadá jako Naďa Konvalinková za štíhla. Byly prý doby, kdy jí fanoušci zastavovali a žádali o podpis. Anebo...Stačí! O tom jindy.
Také nepočítám svého šéfa, který mě například jednou při každoroční schůzce obchodních zástupců požádal „Besinko, udělej nám kafíčko!“ Besinka je jeho pes.
Chtěla bych se rozepsat o zcela jiných záměnách. Mne si zcela cizí osoby pletou s personálem. Čert ví proč!
Nějak jsem si to uměla vysvětlit, když jsem třeba doplňovala náš firemní stojan v jednom nejmenovaném obchodním domě a byla jsem zákazníky OD tázána „Kde tu máte výtahy?“ , „Kde jsou ty trika v akci?“ „Kde jsou WC?“ atp. Měla jsem visačku podobně jako zaměstnanci akorát já s nápisem HOST, ale to moc lidé nevnímají a manipulovala jsem se zbožím, takže logicky mě brali za zaměstnance OD. Časem jsem přestala vysvětlovat, že tam nepatřím a podávala jsem požadované informace. A těm milejším babičkám jsem i třeba pomohla s výběrem.
Ale proč si mne spletla paní v obuvi? Zkoušela jsem si boty stejně jako ostatní. Procházela jsem se po prodejně, abych odhalila případné dření a najednou ke mně přistoupila dáma a podávala mi botku se slovy „Mladá pani, neměla byste tyhle ve velikosti 40?“ „Ne ne, neměla. Mám pouze tyhle ve vel.37“ (pro diskutéra s přezdívkou „Bezi“ ráda tento můj osobní údaj zopakuji) a ukazovala jsme dolů na své hodně prošláplé „bobešky“ „A ty jsou moje a pak tyto ve stejné velikosti a ty mé nejsou a nebudou. Dřou! Já nejsem prodavačka, ale mohu Vám ji zavolat.“ S pani jsme se tomu pro ni asi faux paus zasmály a tím to haslo.
Ale u mne to nehaslo. U mne to občas vzplane.
Třeba u benzinové pumpy? Zuřivě a pečlivě jsem si myla přední sklo auta a k vedlejšímu stojanu přijel náklaďák. Řidič vystoupil, a když mě míjel cestou k pokladně, lusknul a povídá „Až skončíš s tímhle, umej mi to taky, kotě!“ Dost mě tím zaskočil. „Ehm! ... Mhe! ...“ koktala jsem. Pravděpodobně to znělo spíš jako mňoukání, což buď pán pochopil jako souhlas na to „kotě“ anebo mne prostě nevnímal. Nevnímal mě a šel dál. Co se bude zahazovat s obyčejnou myčkou skel. Popleta!
A v půjčovně in-linů? Kamarád si půjčoval brusle a já na něho čekala. Okukovala jsem, co v prodejně a zároveň půjčovně mají, když ke mně přišla paní se synem. „Tak tady to vracíme! Byla to paráda. Moc se nám to líbilo.“ A podávala mi brusličky a chrániče. „To jsem ráda. Také si to chystám užít. Počkejte si prosím támhle na „kolegu“. Já sem nepatřím.“
Bohužel já na těchto záměnách na rozdíl od Dalibora Vrány falešného vrchního nedokázala zbohatnout.
Teď už se mi to nestává. Mám totiž u sebe většinou pár doplňků, jež vylučují omyl. Tlačím před sebou kočár, na zádech vleču batoh a snažím se uklidnit své zpupné potomky. Ale vlastně v jednom dětském koutku, kde jsem krom svých dětí ještě držela dozor nad kamarádčiným chlapečkem, protože ona si potřebovala něco nutně zařídit, tak tam se mě jedna pani ptala, zda jsem ta placená teta na hlídání. A že prý se k těm dětem chovám moc hezky. Jak k vlastním. Vnímavá žena. Takže se mi to stává dál.
Možná jsem chameleon. V každém prostředí zdomácním a vypadám, že tam patřím.
PS: U pumpy při mytí skel si jednou spletli i mého muže. Ale on byl natolik frajer, že té paní to sklo skutečně umyl a bez nároku na honorář.
