Pouť - zpevnění rodinných pout

17. 03. 2011 21:24:40
Také jste milovníky Matějské? Hned jak začne, tak tam běžíte? Projdete si klasické kolečko – autodrom, Ruské kolo a horskou dráhu a pak jupííí na centrifugu, na obří kyvadlo, kolotoč, který se točí všemi možnými i nemožnými směry, na strašně vysoký řetízkáč atd.? A po absolvování toho všeho šťastně odcházíte s cukrovou vatou a mega žužu v tašce? Tak TOTO není můj případ.

O víkendu navrhl manžel nadšeně „Pojďme na Matějskou!“. Můj vnitřní hlas mi říkal: „Pošli kluky samotný a zůstaň s Jáňou doma. Dyť ona je na to ještě malinká a ty aspoň uvaříš.“ Neposlechla jsem. Svůj vnitřní hlas jsem umlčela argumenty: Uděláme si hezký rodinný výlet. Všichni čtyři. Oběd si dáme někde v restauraci. Ať děti nevzpomínají na dětství s tím, že ta nudná MÁMA jen vařila a uklízela a TÁTA ten nám ukazoval svět.

Hlava mě rozbolela hned za branou Výstaviště, když mi do jednoho ucha řval amplión s pozváním na kolotoč a do druhého amplión s pozváním na autodrom. Do toho odněkud zněly superšlágry na plné pecky. Jsem fakt nepoučitelná! Už loni mi takhle třeštila hlava. Já to ale vydržím! Jsem zábavná maminka!!! Abych toto tvrzení podpořila, vrhla jsem se ke stánku s cukrovinkami a zakoupila dětem „Pivíčka“. Néé piva! Zas tak zábavná maminka nejsem. Želé s cukrovou pěnou v miniaturních napodobeninách půllitrů. Nostalgicky jsme se nad nimi s manželem usmívali. Děti si je nadšeně vzaly a třískaly s nimi o sebe jako že Na zdraví! Jáňa tedy moc nechápala, o co jde. Ale trpělivě s bráchou tu hru hrála. Vedle cukrovinek byl stánek s bublipistolkama. Parádní věc! „Kolik to stojí?“ ptám se. „100 ta malá a 120 ta větší. Ta dělá i zvuky!“ hlásila hrdě blondýna se snědým obličejem. „No tak se zvukem určitě nechci! Dejte mi tu menší.“ Povídám a vytahuji stovku. „No tak to máme pistolku, baterky, náhradní náplň...160 korun.“ Se spadlou bradou jsem částku uhradila. Proč jsem tak měkká? Manžel = mé nejstarší dítě – mě ale pochválil, že jsem to koupila super a ukazoval mi, že zakoupil lístky na labutě. Jdeme všichni čtyři. Rozdělili jsme se na holky a kluky. Každá dvojice obsadila vlastní labuť. Kolotoč se rozjel. Kluci vylítli nahoru a nadšeně se rozhlíželi po okolí. Já jsem přitáhla páku a nic. Když už jsem si říkala, že máme rozbitou labuť, tak jsme vzlétly. Úplně nahoře začala labuť cukat. „A sakra! Teď se to urve a my se zřítíme. Já to přežiju a Jáňa ne. To bych nepřežila.“ Ano, chápete to dobře. Já se bála na labutích. Na rozdíl ode mne Jáňa vypadala zcela klidně. Zdálo se, že jí je všechno fuk. Nejsem si jistá, zda si vůbec všimla, že letíme. Byla 100% zabrána do vydloubávání želé z Pivíčka, kterým si dokázala zapatlat ruce, obličej, bundičku, mikinku a jak jsem později zjistila i kočár. Nechápu. Půldecka želé a kolik toho dokáže. Labutě jsme přežili. Všichni. Po labutích běželi kluci na trampolíny a autodrom. Záviděla jsem jim ten zápal. Já a Jáňa jsme se procházely. Jinak! Jáňa se svou chůzí styl Opilec rozhodla projít. Nechtěla se držet za ruku. A už vůbec nechtěla jít tam, kam jsem se jí snažila směrovat. "Ne, ne, ne." U poutače na grilované kuře začala hlasitě mlaskat. Když jsem se neměla k tomu, že jí ho dopřeju (Je jí 14 měsíců. Má čtyři a půl zubu. Živí se převážně rozmixovanou stravou.), rozhodla se, že si pro něj prostě dojde sama. Do karavanu Občerstvení se stihla nasoukat do půli těla. Pak jsem jí vytrhla. Tu lásku k jídlu má po mně. Takže to chápu. Když jí neklaplo kuře, vydala se omrknout atrakce na druhé straně uličky. To znamenalo prokličkovat již docela hustým davem. Nějakým způsobem se nám to bez úrazu podařilo. Dostaly jsme se k bazénu, po kterém plula motorová žába, labuť a dva pirátské koráby. Jáňa si vesele máčela ručky ve vodě. Oplácávala zaparkovanou labuť a výskala. „Tak co? Zkusíte to?“ povídá mi pan Pouťař. „Ne, já si netroufám s tak malou holkou.“ „Ale nebojte! To zvládnete!“ A už tu naší bublinu zvedl a posadil do člunu. Jáňa se rozzářila ještě víc. Kývala hlavičkou, že jo! Jsem zábavná maminka!!! "Tak pojď holka. Máma tě proveze!" Byla by to hezká projížďka, kdyby mne ta naše holka neškádlila žerty typu A teď se nahnu a pohladím hladinu! Po zbytek jízdy jsem jí křečovitě držela, aby mi nevypadla. Zpruzelejší obličej než měla Jáňa jsem neviděla. Už se těším na její pubertu. Návštěvníků poutě přibývalo. Dav houstnul. Usoudila jsem, že jestli chceme někam dojít, musím dát Janu do kočáru. Během asi dvouminutové jízdy se to škvrně vysoukalo spodem kočáru. Ve chvíli, kdy se nožičky dotkly země, zasekla se jí hlavička o madlo. „Pozor! Dyť jí zlomíš nohy, ženská!“ křičela na mne jakási ženština. V tu chvíli přispěchal na pomoc tatínek. Vymotal svou holčičku z golfáku a se slovy: „Tady je takových lákadel a ty tu musíš trčet v kočáru. Pojď k tátovi. On ti to tu ukáže.“ Posadil ji do nějakého autíčka na kolotoči. Holka byla zase šťastná. Točila volantem a tvářila se děsně důležitě. Toník nám mával z dalšího autíčka. Prostě idyla. Z ampliónů řinčelo 5 písniček najednou, kolotočáři zvali na své atrakce, mně bolela hlava a dav houstnul.

Vedle nás stál hlouček punkáčů. Jeden z nich byl na vozíku. Teda vlastně nebyl. Normálně bych si jich ani nevšimla, ale najednou kolem mne prolétl kelímek s pivem a já koukám – vozík překlopený a punker-invalida na zemi. V prvé chvíli jsme se k němu s manželem chtěli vrhnout na pomoc! Ale zarazil nás hurónský smích skupiny kolem něj. Teprve v tu chvíli jsme si všimli, že jsou všichni totálně ožralí. Včetně vozíčkáře. To jsem v životě neviděla. Civěla jsem na ně, dokud se neposbírali. Zvláštní.

„Pojďme odsud!“ žadonila jsem. „OK! Jdeme se najíst!“ To mi vždycky zvedne náladu. Čekání na jídlo si děti krátily lezením po schodech před restaurací. Dozírala jsem, aby si nic neudělaly. Najednou se tam objevil pán v šusťákové bundičce. Velmi pomalou chůzí došel k lavičce nedaleko nás. Úchyl! Napadlo mě hned. A napjatě jsem ho sledovala. Pán si sundal batoh a začal ho rozepínat. Anebo je to takový ten typ, co si i tady na pouti rozbalí obložený chléb a jablko z domova. To byla další má "přesná" dedukce. Pán ale vytáhl z batohu zrcadlovku za desetitisíce a stejně pomalou chůzí, jakou přišel, odešel fotografovat Veletržní palác. Mám super odhad. Jsem paranoidní. Musím změnit četbu. Pavučina vztahů od Joy Fieldingové je sice děsně čtivá, ale evidentně mi nedělá dobře.

Když jsme opouštěli areál výstaviště, minuly jsme 100 metrovou frontu na vstup. Ty brďo! Na co jsem si stěžovala? Na dav lidí? Dyť jsme tu v podstatě byli sami. Dav tam teprve mířil.

Když tak přemýšlím, co vlastně z toho našeho výletu plyne? No, že děti budou vzpomínat na dětství s tím, že TÁTA jim ukázal svět a byla s ním sranda a MÁMA v tom světě viděla samé hrůzy a bolela ji hlava.

Autor: Olga Starostová | čtvrtek 17.3.2011 21:24 | karma článku: 16.37 | přečteno: 1807x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jaroslava Urbanová

Socka

Tak jsem si zase koupila jízdenku, tedy přesněji kupón, který mě opravňuje používat mastnou tyč, socku, MHD, městskou, jak je libo.

14.12.2018 v 16:50 | Karma článku: 9.94 | Přečteno: 443 | Diskuse

Martina Studzinská

Na útěku

Uháníme. nestíháme. Co nebo kdo nás honí? Kdo je ten nemilosrdný šéf, který nás neustále úkoluje a nemá s námi špetku slitování? Odpověď je překvapivá: Jsme to my sami. Nikdo jiný by k nám tak krutý být nedokázal.

14.12.2018 v 16:00 | Karma článku: 7.00 | Přečteno: 204 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Opět tu máme něco jako zvací dopis

Někteří zdejší politici, co se nedokáží s naší politickou realitou popasovat, udělali přesně to, co udělal Vasil Bilak a jeho kámoši před padesáti lety.

14.12.2018 v 15:29 | Karma článku: 39.11 | Přečteno: 1897 | Diskuse

Vilém Ravek

I masový zákazník chce od cestovních agentur adrenalinovové zážitky.

Adrenalinová dovolená doposud byla jen pro zdravé a bohaté. Jenže i lidé s umělým kyčelním kloubem mají právo se na dovolené přiměřeně bát. Adrenalin pro seniory 55+ s kardiostimulátorem by měl být dnes již samozřejmostí.

14.12.2018 v 15:12 | Karma článku: 7.42 | Přečteno: 163 | Diskuse

Štěpán Ciprýn

Odpuštění penále aneb porušení povinnosti řádného hospodáře

Obec si nechala vystavět areál, ale stavba se zpozdila. Ve smlouvě je samozřejmě uvedeno smluvní penále pro případ zpoždění. Co když se ale obec rozhodne toto penále odpustit? Je to vůbec možné? Čtěte dál, situaci Vám objasním.

14.12.2018 v 13:26 | Karma článku: 5.64 | Přečteno: 368 | Diskuse
Počet článků 21 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2176
Olga Starostová rozená Chvátalová * 15.3.1978 Bělehrad Vystudovala Anglo-Německou obchodní akademii. Po té pracovala 12 let v rodinném podniku.Nyní na mateřské (Toník 3, Jana 21 měsíců). Mezi záliby patří film,divadlo četba hl.detektivky - obdivovatelka Agathy Christie, pěší turistika, v poslední době zumba.

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

více

Najdete na iDNES.cz