Jednou se mě můj tchán zeptal „Ty čekáš třetí?“ „Ne, ale vypadám tak!“ odsekla jsem mu a v duchu sobě: Tak a dost! Musíš se sebou něco začít dělat. Jsi rok po porodu. 1/4 roku nekojíš. Už není nač se vymlouvat. Jo, milá zlatá je čas navštívit fitko! To bude hrůza! Bude! Ale také budou endorfiny – dobrá nálada. Tak jo! Všude teď propagují tu zumbu. Z TV na mne velmi často útočí vyrýsovaná prsatá kráska se sloganem: „Tančím JEN ZUMBU. Víc dělat nemusím!“ Zkusím zumbu? Naposled jsem opravdovsky cvičila v 6. měsíci prvního těhotenství. To jsou slovy tři roky. Ježiš to to letí! No nic! Odvahu!
V nedalekém fitness centru mě pán na recepci ujišťoval „Ano, kurzy zumby vedeme. A všechny jsou vhodné i pro začátečníky!“ Uvěřila jsem mu.
Po měsíci přemlouvání a pozdních příchodů manžela jakožto chůvy jsem konečně vyrazila oblečena v cvičebním úboru (modré trenky a bílé triko s jarmilkami jsem upgradovala na černý teplákový komplet s nadějí, že černá stále ještě zužuje).
Přišla jsem mezi posledními, takže na mne zbylo místo v přední linii. Už po první skladbě jsem funěla jak lokomotiva a potila se ... hodně. Dost mě zaskočilo, že choreografii sestav cvičitelky předem nepředvádějí a pomalu nezkouší. Prostě jedou a přidejte se! Co jsem stačila zahlédnout, tak většina cvičenek kroky uměla. A našly se i borkyně, co zvládaly přidat i ruce. Neuvěřitelné! Já si na ruce ani nevzpomněla a nohy jsem si ve snaze stačit tempu málem zauzlovala. A tohle jelito (já) bylo v té první linii, kde jsem se pletla a ty za mnou popletla. Po 30 minutách jsem si uvědomila, že už se tam půl hodiny ztrapňuju, ale stále žiju. To není špatné! Lekci jsem absolvovala až do konce. A dokonce jsem došla pěšky domů.
Pyšná sama na sebe jsem přišla k našemu bytu, který byl otevřený dokořán a ve dveřích seděly obě děti a volaly „Máma!“ „Kde máte tátu?“ ptala jsem se vyděšeně. U Tondy (2,5) jsem navíc objevila smrdutou bouli v tepláčkách na zadečku. To za dobu, co nenosí plenku nikdy neudělal. Tatínka jsem našla u počítače. V příštím životě chci být chlap. Žádný stres. Jedu si po svém. No nic!
Umyla jsem děti. Dala jim večeři. Přečetla pohádku. A když usnuly blaženě jsem se zhroutila na gauč. „Co ti je?“ ptal se mne manžel. „Jsem utahaná ze starání o děti a cvičení.“ „No jo vlastně, tys byla cvičit. Já na to zapomněl.“ „A kdys na to zapomněl? Hned jak jsem odešla? Podle toho v jakém stavu jsem našla děti, to vypadalo, žes vůbec nevěděl, že jsem pryč.“ Endorfiny fungovaly. Já neječela nic ve smyslu, že jsem vorvaná jak kůň a on si sedí u PC. NE, já si z toho dělala srandu. Tak to mě přesvědčilo. Budu pokračovat.
Asi na mé 5. Lekci cvičitelky oznamovaly, že chystají na pondělí dvouhodinovku.
Pro sebe: Že bych šla? To nedám! Nicméně doma jsem nahlásila, že půjdu. Asi jsem v duchu doufala, že Radek nepřijde včas domů. Přišel! „Tak v kolik jdeš?“ „Já nevím, jestli půjdu.“ Vykrucovala jsem se z toho. „Se bojíš viď?“ V duchu: A dost!!! Já ti ukážu,ty Gaučáku!
Tak jsem šla. Ve školní tělocvičně jsem napočítala 35 cvičenek – hrdinek. Ve věkovém rozmezí 12 – 55 let (můj odhad).
První hodina a čtvrt byla pro mne docela OK. Pak už ne! Pak už mě mé končetiny přestávaly poslouchat. Když už jsem čekala závěrečnou pomalou protahovací skladbu, zahlásily „A teď novinka!“ Vůbec ! Konec! Nohy vypověděly službu. Stála jsem tam opřená o žebřiny a funěla. Přitom jsem si vzpomněla na slogan: Tančím jen zumbu! Víc dělat nemusím! – Já víc dělat nemůžu! Jěžiš, já už nemůžu!!! Koukala jsem na hubenou 14 letou slečnu, která překypovala energií. Jela na 110%. O pauzách si ještě sestavy opakovala. Přitom jsem si vzpomněla na titul knihy C.D.Payna - Mládí v hajzlu! Můj pohled přešel na dvě asi 55 ženy, které ač unavené poctivě tančily dál. Měly můj neskonalý obdiv a já se styděla. Musela jsem si přiznat, že v hajzlu je má kondice. Mám závazek: zlepšit kondici a další dvouhodinovku zvládnout bez studu, újmy na zdraví a cti.
PS:
Abych s sebou spokojená byla
Musím zhubnout ňáká kila
Čtyři kilča zbývaj shodit
Na zumbu dál budu chodit
